§ 48
Neúčinnost doručení
(1) Adresát, který si ze závažného a předem nepředvídatelného důvodu nemohl uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může požádat správce daně, který písemnost doručil, o vyslovení neúčinnosti doručení.
(2) Žádost je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy se adresát s doručovanou písemností skutečně seznámil, nejpozději však do 6 měsíců od doručení.
(3) Shledá-li správce daně žádost důvodnou, vysloví neúčinnost doručení, jinak žádost zamítne; písemnost se pak považuje za doručenou dnem oznámení rozhodnutí o vyslovení neúčinnosti doručení.
K § 48
Již v rámci nalézání optimální právní úpravy doručování orgány veřejné správy byl přijat v § 17b ZSDP nový instrument, jehož využití umožňuje zohlednit individuální situaci adresáta, která nastává při uplatnění zákonných fikcí doručení podle předchozích zákonných ustanovení. Jedná se o pravomoc správce daně vyslovit neúčinnost doručení ke zmírnění možných negativních dopadů tohoto způsobu doručení.
Je zde snaha o uplatnění obecného principu, podle kterého je adresát tím, kdo odpovídá za to, že je mu možno kdykoliv doručit písemnosti vydané orgány veřejné správy v případě daňového řádu správci daně. Předpokládá se, že si zajistí podmínky pro doručení tak, aby nemohlo dojít k promeškání úložní lhůty (např. při delší dovolené si může zvolit zástupce pro doručování atd.). Otázkou ovšem bude, zda bude adresátovi co platné, že je písemnost doručena tomuto zástupci, bude-li potřeba na základě této písemnosti konat, a to ještě v průběhu této dovolené. To ovšem není řešitelné pomocí komentovaného instrumentu. Podle právní úpravy obsažené v zákoně si prostě v plné šíři nezastoupený adresát nemůže delší dovolenou dovolit, pokud nezvolí nepředvídatelnou formu dovolené „last minute“ a nespolehne se na aplikaci komentovaného institutu v případě potřeby, což je ovšem postup poněkud riskantní a nelze jej doporučit. Vhodnější je nepochybně ustanovení zmocněnce s generální plnou mocí, která může být po skončení dovolené odvolána.
Podle důvodové zprávy k zákonu se nelze úspěšně domáhat neúčinnosti doručení pro pouhou nepřítomnost. Mohou však nastat případy (např. úraz, nehoda apod.), které nelze předem předvídat a které jsou z objektivního hlediska dostatečným důvodem pro to, že si adresát nemohl písemnost vyzvednout osobně (nebo prostřednictvím zástupce).
[1]
Ustanovení odstavce 1 stanoví, že k neúčinnosti doručení může dojít ze závažného a předem nepředvídatelného důvodu. Při jazykovém výkladu musí důvod vykazovat znaky jak závažnosti, tak i nepředvídatelnosti. Takový výklad je třeba označit za nepřiměřeně tvrdý zejména v případech, kdy je v rámci správy daní doručováno zejména osobám, které doručení písemnosti v daný moment mohou velmi těžko předvídat (např. ručitel na plánované, a tedy i předvídané operaci), a nemají tudíž důvodu činit kroky k tomu, aby si zajistily např. zmocněnce pro přebírání písemností. Ostatně, i pokud tak učiní, tak se ani tento zástupce nemůže, např. k výzvě správce daně vydané v případě ručitele podle § 171 odst. 1, vyjádřit. Navíc, pokud si adresát písemnosti zvolí zástupce pro doručování, nemůže komentovaný instrument „neúčinnost doručení“ využít.
Pozitivní je, že důvodová zpráva porovnává důvody hodné vyslovení neúčinnosti doručení s důvody stanovenými pro možnost navrácení v předešlý stav podle § 37, což jsou pouze závažné důvody nekladoucí nárok na nepředvídatelnost. Je samozřejmé, že konkrétní posouzení bude záviset vždy na okolnostech daného případu.
[2]
V odstavci 2 jsou stanoveny procesní lhůty pro využití možnosti požádat o vyslovení neúčinnosti doručení. Je zde stanovena subjektivní lhůta, která se odvíjí od okamžiku, kdy se adresát s obsahem písemnosti prokazatelně seznámil. Tato subjektivní lhůta je ohraničena lhůtou objektivní, která uplyne 6 měsíců od doručení. Objektivní lhůta v délce 6 měsíců ode dne doručení zohledňuje právní jistotu obou stran ohledně neměnnosti účinků doručení.
[3]
Odstavec 3 umožňuje správci daně prověřit důvodnost žádosti a podle zjištění vyslovit neúčinnost doručení. Diskreční prostor pro tak závažné rozhodnutí správce daně je zde vymezen poměrně vágně a postup správce daně bude jistě předmětem četné judikatury, pokud bude toto procesní rozhodnutí připuštěno k samostatnému soudnímu přezkumu. Jinak bude neúčinnost doručení až jednou z námitek při přezkumu navazujících důsledků takto doručeného rozhodnutí. Proti rozhodnutí správce daně, jímž bude žádost zamítnuta, lze podat v zákonné lhůtě odvolání.
Judikatura
- 29 Ca 108/2009 – 29
Institut neúčinnosti doručení (§ 50d o. s. ř.) je třeba chápat jako nástroj pro řešení mimořádných situací, v jejichž důsledku se účastník řízení neměl možnost seznámit s obsahem doručované písemnosti. Aplikace tohoto institutu přitom může vést ke zvrácení zásadních důsledků doručení soudního rozhodnutí.
Z těchto důvodů jsou na návrh směřující k vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení kladeny i vyšší formální nároky. Mimo obecných náležitostí podání (návrhu) je v něm navrhovatel povinen uvést den, kdy se s písemností seznámil nebo mohl seznámit, a především označit relevantní důkazy prokazující včasnost, jakož i důvodnost takového návrhu. V opačném případě soud návrh zamítne.
****************************************************
(1) Podání se činí u příslušného správce daně.
(2) Podání, které je učiněno prostřednictvím datové zprávy s využitím dálkového přístupu, se přijímá na technickém zařízení správce daně nebo prostřednictvím datové schránky správce daně.
(3) Správce daně na požádání potvrdí podání učiněné písemně nebo datovou zprávou. Jde-li o datovou zprávu zasílanou na technické zařízení správce daně, je přijetí podání potvrzeno tímto zařízením s uvedením časového údaje o přijetí této datové zprávy.
(4) Podání, kterým je zahájeno řízení, může ten, kdo jej učinil, změnit nebo vzít zpět do doby, než je správcem daně vydáno rozhodnutí ve věci. Zpětvzetí podání je však nepřípustné u podání, k němuž je osoba zúčastněná na správě daní povinna buď přímo ze zákona, nebo na výzvu správce daně.
[1]
Odstavec 1 komentovaného ustanovení určuje, že se podání činí u příslušného správce daně, zřejmě věcně i místně, což potvrzuje i důvodová zpráva k návrhu zákona. Dojde-li podání správci daně, který není věcně a místně příslušný, postoupí je tento správce daně ve smyslu § 75 neprodleně správci daně místně a věcně příslušnému, který je oprávněn vést v dané věci řízení. Oproti právní úpravě obsažené v § 22 ZSDP však došlo ke změně účinků takto vadně učiněného podání, neboť již neplatí pro všechny případy, že byla-li takto učiněným podáním lhůta dodržena, považuje se za zachovanou i u správce daně, kterému věc byla postoupena. Zákon totiž v ustanovení § 35 odst. 1 stanoví, že lhůta je zachována, mimo jiné, rovněž je-li nejpozději v poslední den lhůty učiněn úkon u věcně a místně příslušného správce daně, a v odstavci 2 citovaného ustanovení dále určuje, že nebyl-li úkon učiněn u věcně a místně příslušného správce daně, je lhůta zachována, je-li nejpozději v poslední den lhůty učiněn tento úkon u nadřízeného správce daně věcně a místně příslušnému správci daně nebo u jiného stejně věcně příslušného správce daně. Nelze tedy zaměňovat podání např. mezi celními orgány a územními finančními orgány, nebezpečné je také poslat např. na Finanční ředitelství v Hradci Králové podání náležející Finančnímu úřadu v Karlových Varech. Podání, které nedošlo věcně příslušnému správci daně, nemá tedy popsané účinky. Komentované ustanovení je tak v souladu s tím, jak v této věci judikoval Nejvyšší správní soud, a mělo by zabránit zneužívání součinnosti správce daně k šetření nákladů na poštovné a neodůvodněnému prodlužování daňového řízení, k němuž za dřívější právní úpravy docházelo tím, že někteří daňoví poradci zneužívali liberálnosti § 22 ZSDP.
Judikatura
- 2 Afs 101/2007 – 49
Zatímco v případě nesprávně podaných daňových přiznání či jiných podaní si lze představit, že by pracovníci soudů či obecních úřadů tato podání postupovali příslušným správcům daně, v případě nesprávně poukázaných plateb je tato situace představitelná jen stěží. Mnohdy by totiž platba nebyla identifikována a pracovníci obecních úřadů či soudů by tak nebyli schopni dostát povinnosti stanovené v § 22 daňového řádu a neprodleně převést tuto platbu příslušnému správci daně, neboť by nevěděli, o jakou daň se jedná a který správce daně je tedy příslušný. Na rozdíl od územních finančních orgánů totiž nemají zpravidla možnost platbu zjistit např. pomocí identifikačních čísel daňových subjektů. Obě zmíněné situace (tj. jak zasílání daňových podání tak plateb) by také mohly vést k neočekávanému a nežádoucímu zatížení orgánů agendou, k jejíž řešení nejsou příslušné, a proto ani personálně a technicky vybavené, a tedy celkově připravené; v krajním případě by pak mohlo dojít k úplnému ochromení činnosti těchto orgánů. Představíme-li si totiž, že by obecní úřad některé menší obce, která zpravidla není vybavena dostatečným počtem zaměstnanců, obdržel daňová přiznání všech svých občanů, není možné očekávat, že by je mohl neprodleně postoupit příslušnému správci daně, aniž by byl zcela znemožněn chod obecního úřadu. Shodná situace by však mohla nastat i v případě jakéhokoli jiného orgánu, např. soudu, na jehož podatelnu by bylo doručeno patřičné množství daňových podání. Dalo-li by se takové neúměrné zatížení zdůvodnit v případě státních orgánů, neboť je to ostatně stát, kdo právní normy vytváří a je za ně odpovědný, v žádném případě není akceptovatelné ve vztahu k orgánům územních samosprávných celků, které jsou od státu odděleny.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že správcem daně podle § 1 odst. 3 daňového řádu, je třeba rozumět obecní úřad pouze tehdy, pokud se jedná o daň (ve smyslu legislativní zkratky § 1 odst. 1 daňového řádu), k jejíž správě je obecní úřad podle zvláštního zákona věcně příslušný. Podal-li tedy žalobce odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů k obecnímu úřadu, nebylo důvodu, aby tento úřad postupoval podle § 22 daňového řádu, neboť zde nebyl v postavení správce daně.
[2]
Ustanovení odstavce 2 ošetřuje tu okolnost, že správci daně, zejména opět územní finanční orgány, mohou provozovat společné technické zařízení, na které jsou přijímány podání činěná prostřednictvím datové zprávy s využitím dálkového přístupu, přičemž toto zařízení vlastně „vykonává“ působnost všech zúčastněných správců daně.
[3]
Podle odstavce 3 vzniká podateli jak písemného podání, tak datové zprávy právo na potvrzení přijetí podání ze strany správce daně. Z toho vyplývá, že k podání zprávy dojde pouze tehdy, když podatel toto právo uplatní. Rovněž toto ustanovení určuje, že potvrzení může být činěno prostřednictvím onoho společného technického zařízení správců daní, na které jsou pro konkrétního místně a věcně příslušného správce daně datové zprávy příjmány. Jedná se o obdobnou úpravu, jakou dosud obsahoval § 21 odst. 7 ZSDP. Potvrzování společným technickým zařízením by mělo zřejmě nastat automaticky, tedy bez vyžádání podatelem. Druhá věta je zřejmě speciálním ustanovením k větě první.
[4]
Odstavec 4 upravuje princip dispozice s učiněným podáním. V dispozičním oprávnění podatele je jeho změna či případné zpětvzetí. Toto oprávnění má však jisté hranice, které jsou vymezeny tak, že zpětvzetí učiněného podání není možné, jestliže je k jeho podání subjekt povinen, ať již přímo ze zákona či na základě povinnosti uložené v rozhodnutí správce daně. Pro případy, kdy je třeba přes tento zákaz provést změnu podání, je stanoven např. postup pro podávání opravných tvrzení podle § 138. Další podrobnosti ohledně dispozice s podáním jsou např. předmětem § 111 odst. 2.
Uvedené texty jsou ukázkami z knihy:
J. Kobík, A. Kohoutková: Daňový řád s komentářem 2011, s. 179–181 a 269–271.
