Příběhy o přáních pro potěchu duše

 

 

Když si děti přejí

Umí si děti lépe přát? Ano, rozhodně. Méně pochybují. Důvěřují síle svých přání a jsou otevřeny zázrakům.
Právě tato bezmezná důvěra dává dětským přáním neuvěřitelnou sílu. Děti nám mohou být dobrým příkladem, jak zapojit všechny smysly do uskutečnění svých přání. Zkuste pozorovat, jak děti vysílají svá přání. Jsou perfektní ve vizualizaci a prožívají situaci, jako by už nastala.
Od dětí se tedy můžeme ohledně přání hodně naučit.

 

 

Jak si chlapec přál akvárium

 

Milý pane Franckhu,

 

tento příběh se stal už před několika lety; bylo mi tenkrát asi 12 let. Moje matka mi vyprávěla o metodě, jak si můžeme přát všechno, co chceme. To bylo dost zajímavé, zvlášť v tomto věku.
Měl jsem tenkrát doma několik rybiček. Protože jsem ale neměl žádné akvárium, měl jsem rybičky ve svém pokoji v plastové vaničce. Tak mě přirozeně napadlo, že si budu přát akvárium. Napsal si tedy své přání, uvedl jsem i rozměry a objem. A měl jsem ho dostat darem.
Třikrát jsem své matce přání hlasitě přečetl (což ho ještě dodatečně zdůraznilo, když jsem ho takhle zveřejnil) a uložil jsem si papírek do šuplíku.
Dva týdny se nestalo nic. Potom jsem doprovázel matku k optikovi, kde si měla vyzvednout brýle. Měl ve svém obchodě překrásné akvárium se spoustou exotických ryb. Zatímco se dospělí bavili o brýlích, pozoroval jsem zvířata.
Když domluvili, přišel optik za mnou. Ptal se, jestli mám také doma rybky. Odpověděl jsem, že ano, ale zdůraznil jsem, že nemám akvárium, a proto plavou jen ve vaničce.
Usmál se na mě a řekl: „Něco bych tu pro tebe měl.“
Šel jsem s ním dozadu, kde mi ukázal své staré akvárium. Zeptal se mě, jestli bych ho chtěl. Rozzářily se mi oči a měl jsem ohromnou radost! Moje matka mu za to nabídla peníze, ale muž s díky odmítl. Když jsme přišli domů, podíval jsem se na svůj papírek s přáním: rozměry i počet litrů souhlasily. Navíc jsem dostal ještě i topné tělísko a filtr s pumpičkou. Byl jsem ohromený.
Vaše knihy mi teď daly podnět k tomu, abych znovu začal s přáními experimentovat.

 

Simon

 

Děti jsou tak napojené na svou duši, že mnohé z nich dokonce mají vědomosti, které by – souzeno podle rozumu – vůbec neměly mít.
Pokud jsou lidé absolutně přesvědčeni o svých kvalitách, je pro ně často velmi lehké dělat věci, které předtím nebyli schopní dělat. Děti s tím většinou nemají žádné problémy – dokud je naším dospělým rozumem v jejich intuitivních objevech nezabrzdíme.
Zde je nádherný příklad toho, jak lehce a rychle mohou děti pro sebe odhalit nové možnosti „vidění“. Určitě by i vás samotné napadly další podobné případy.

 

 

Jak si Alexa přála umět číst myšlenky

 

Milý Pierre,

včera jsem se vrátil z několikadenního semináře, kde jsem si koupil Tvou knihu „Přejte si jednoduše, ale úspěšně!“ a také ji přečetl. „Jak si správně přát“ jsem poznal jako knihu, která pomůže vnést do života lehkost.
Jsem teď požehnán úžasnou ženou, dvěma skvělými dětmi (9 a 3 roky), vlastním obchodem, splaceným domem na pozemku víc než 300 m2, stále se rozrůstajícím okruhem přátel, rostoucím vnitřním klidem a tak dále a tak dále…
Důvodem toho, že píši, je však zážitek, který jsem před hodinou měl se svou dcerou (9):
Daroval jsem Tvou novou knihu „svým ženám“ v rodině jako malé poděkování za to, že jsou. Namísto pohádky na dobrou noc jsem jim začal knihu předčítat. Během čtení si Alexa přála něco, co chtěla hned vyzkoušet. Položila své prsty na mé spánky a já jsem si měl myslet číslo od 0 do 10. Po asi 30 sekundách řekla: „Sedm!“
Byl jsem udiven – souhlasilo to! – a chtěl jsem vědět, odkdy to umí.
„Právě od teď. Přála jsem si to. Cítím odpověď v břichu.“
Chtěl jsem to zažít ještě jednou. Z nějakého důvodu jsem změnil 5 na 4. Její odpověď byla: „Buď pět, nebo čtyři.“
Je to nádherné, na jakých úrovních můžeme s našimi dětmi komunikovat a učit se od nich. Naprosto úžasná zkušenost! Život je krásný.

 

Udo

 

 

Když si přejeme, neexistují žádné hranice. A když žádné hranice neexistují, proč si potom nepřát dobré známky? To jsem řekl jedenáctiletému Nicovi. Děkuji Ti za Tvé e-maily!

 

 

Dobré známky na objednávku

 

1. e-mail – 5. dubna

Dobrý den, pane Franckhu,

před posledním diktátem z němčiny jsem dostal od mamky jako dárek přací karty. Nejsem v němčině moc dobrý (diktát s 16 chybami). Moje mamka mi vysvětlila, že si můžu přát dobrou známku.
Bohužel jsem si přál „jen“ dvojku a tak jsem to napsal na dvojku. Trochu jsem pochyboval, že to doopravdy funguje, proto jsem začal s dvojkou, a jsem šťastný, že to klaplo. Jsem zvědavý, jestli dostanu jedničku v náboženství.

 

Nico

 

 

O tři dny později přišel od Nica další e-mail, už podstatně odvážnější. A od teď jsme si už také tykali. Je přece jasné, že jako lidé, kteří si úspěšně přejí, si musíme tykat.

 

2. e-mail – 8. dubna

Milý Pierre,

moji rodiče i já samozřejmě souhlasíme, aby byl můj příběh otištěn. Bylo by hezké, kdybych svým příběhem pomohl jiným dětem dostávat dobré známky.
Ostatně: u poslední písemné práce z matematiky jsem si přál jedničku a dostal jsem 1,6.
Super, že?
Děkuji Ti, že jsem se díky Tobě dozvěděl o možnosti přát si – mockrát díky!

 

Nico

 

 

To stejné přání měla i Verena. Přála si dokonce mít ty nejlepší známky – a také je dostala. Energie je energie, a když ji správně vyšleme, neexistují při plnění přání naprosto žádné hranice.

 

 

Jak si Verena přála zvládnout zkoušky na jedničku

 

Milý pane Franckhu,

tento rok na mě čekaly závěrečné zkoušky. Byla polovina školního roku, když moje máma narazila na Vaši knihu „Jak si správně přát“ a zakrátko ji přečetla celá rodina. Postupně nám přibývala úspěšně splněná přání: od objednávání parkovacích míst až po získávání těch správných školních známek.
Několik týdnů před zkouškami jsem si pomyslela, že bych si mohla přát i známky těchto zkoušek. Celou dobu, co jsem chodila do školy, jsem se průběžně učila a měla jsem velmi dobré výsledky a tak mě napadlo, že si budu přát závěrečné vysvědčení s průměrem 1,0. Mezitím jsme měli doma i Vaše další dvě knihy „Přejte si jednoduše, ale úspěšně!“ a „Prostě si to přejte, a to s lehkostí“ a já jsem převzala ty afirmace, které jste doporučil jedné čtenářce pro její závěrečnou zkoušku před lékařskou komorou, a stále jsem si je četla. Na zkoušky jsem se velice těšila!
Když začala první zkouška, zmizela veškerá má nervozita (která mě málokdy opouštěla) a já jsem mohla celé čtyři hodiny pracovat plně koncentrovaná. Podobné to bylo i u těch tří následujících.
Moje rodina na mě po dobu zkoušek usilovně myslela a podporovala sílu mého přání.
Po ukončení zkoušek jsem měla velmi dobrý pocit a čekala jsem plná jistoty na své výsledky. Včera byly oznámeny: Já jsem opravdu tyto zkoušky zvládla s průměrem 1,0! Mám velkou radost, protože je velmi zábavné být úspěšná, a já jsem u zkoušek jen vycházela z toho, že dosáhnu svého vysněného cíle. Teď jsem nesmírně šťastná! Ostatně, moje kamarádka si také přála známky zkoušek a také jí byly precizně dodány.
Tímto Vám děkuji za Vaše úžasné knihy, do nichž jste zařadil spoustu názorných příběhů přání. Nikdy jsem se u nich nenudila. Dělejte to tak dál a napište ještě mnoho takových krásných knih, které pomáhají lidem!

Verena

 

PS: To meditační CD je perfektní! V době zkoušek mi pomohlo k dobrému spánku a pevným nervům.

 

 

Jaké to štěstí, že můžeme našim dětem pomoct s jejich přáními! Když v dítěti posílíme energii jeho přání a ukážeme mu, že tomu také věříme, dáme mu tím nesmírnou sílu, která ho nese k netušeným úspěchům.
V takových případech se většinou stane takzvaný zázrak, i když to ve skutečnosti žádný zázrak není. Pomocí společného přísunu energie se aktivuje veškerý osobní potenciál a je dítěti neomezeně k dispozici. Přát si společně se svými dětmi je velmi silný nástroj. Je to motivující, dodává to sebedůvěru a přináší dostatek víry k získání i těch „nejnemožnějších“ věcí.
To ostatně platí nejen pro děti, ale i pro nás samotné. Co je možné pro děti, mělo by být možné i pro nás.

 

 

Jen abyste věděli: přála jsem si od Universa želvu

 

Ahoj Pierre,

dnes bych se chtěl podělit o jedno přání, které bylo splněno opravdu rychle.
Moje dcera (9) si už dlouho přála želvu. Tak jednou dostala želvu z látky. Nesmírně ji milovala, snila ale o opravdové. Věděla však, že jí žádnou nekoupíme.
V poslední době byla čím dál pozornější, když jsme se s mou ženou bavili o přáních. No ano, my jsme jí to tak trochu vysvětlili – chtěla to.
Před třemi dny nám jen tak oznámila: „Přála jsem si od Universa želvu, jen abyste věděli. A také to nikomu neřeknu, jen vám dvěma… protože vás se to netýká.“
Předevčírem obrovské překvapení! „Mami, v zahradě u sousedů je želva!“
Matka mohla ale přijít až za půl hodiny – a to už tam žádná želva nebyla. Moje dcera tak dlouho žadonila, až obě přelezly zeď a želvu hledaly – v trávě na všech čtyřech. Pak nadšený výkřik! Našly ji! Poté však přišlo velké zklamání, protože co to vlastně bylo? Malé mokré zelené plyšové zvířátko, převrácené, které v očích dítěte vypadalo podobně jako želva.
Naše dcera si ale nezlomně zachovávala svou víru, že se přání už realizuje.
Včera večer jsme náhodou potkali ženu z opačného konce vesnice. Vyměnili jsme si pár vět jako vždycky. Vídali jsme se tak jednou za tři měsíce…
Při loučení se zeptala: „Poslyšte, vy máte přece zvířata, nechtěli byste si vzít želvu? Chci a zároveň musím tu svou někomu darovat. Je krotká a milá, ale můj muž z ní má strach.“
Umíte si představit ty obrovské zářící oči mé dcery? Klaplo to. Její první přání – splněno do tří dnů. Ještě se zeptala: „Jde to vždycky tak rychle?“
Doufám, že zůstaneme u stejně velkých přání a u zvířat. V každém případě se můžeme od dětí mnoho naučit.

 

Guido

 

 

 

Uvedený text je ukázkou z knihy:

P. Franckh: Příběhy o přáních pro potěchu duše, s. 109–117.