2. ZALOŽENÍ A VZNIK S.R.O.
2.1 NAČASOVÁNÍ VZNIKU
Společnost je založena uzavřením společenské smlouvy upravující práva a povinnosti společníků (v případě, kdy má společnost více než jednoho společníka) nebo uzavřením zakladatelské listiny (v případě, kdy má společnost jediného společníka). Společenská smlouva musí mít písemnou formu a podpisy musí být úředně ověřeny. Zakladatelskou listinu sepisuje notář formou notářského zápisu.
Od okamžiku založení společnosti je nutné rozlišovat okamžik jejího vzniku. Společnost vzniká dnem, ke kterému je zapsána do obchodního rejstříku. Vznikem společnosti nabývají společníci obchodní podíl na společnosti, což je důležité z hlediska osvobození příjmu z převodu obchodního podílu od DZPFO podle § 4 odst. 1 písm. r) ZDP (příjem z převodu uskutečněného po 5 letech od nabytí obchodního podílu je osvobozen – blíže viz kapitola 4.1.4). Okamžik načasování vzniku společnosti však může mít i jiné daňové, popř. účetní souvislosti.
Účetní období je v § 3 zákona o účetnictví prioritně stanoveno na kalendářní rok. Protože v § 4 je stanovena povinnost vést účetnictví od data vzniku společnosti, prvé účetní období je chápáno jako období od data vzniku do 31. 12. roku vzniku a na toto období je pohlíženo jako na kalendářní rok (je tedy i zdaňovacím obdobím ve smyslu § 17a ZDP a podává se za ně daňové přiznání standardním způsobem do konce března, resp. června následujícího roku).
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona o účetnictví může být účetní období delší než 12 měsíců, pokud dojde ke vzniku společnosti v posledních 3 kalendářních měsících kalendářního roku. Přesně zákon hovoří o vzniku společnosti v období 3 měsíců před koncem kalendářního roku, prodloužení účetního období tedy přichází v úvahu i v mezním případě vzniku společnosti k poslednímu září.
Pokud by společnost vznikla např. začátkem října namísto např. 29. 9. a účetní období by si zvolila delší než 12 měsíců, mohlo by to představovat pro společnost tu výhodu, že za období roku vzniku by nebylo nutné sestavovat účetní závěrku, sestavovat přiznání k DZPPO a platit daň z příjmů, což by bylo zajímavé zejména tehdy, kdyby již za rok vzniku bylo dosaženo vysokého základu daně z příjmů. Naproti tomu při podání daňového přiznání již za rok vzniku by bylo možné uplatnit již za tento rok daňové odpisy hmotného majetku za prvý rok odpisování. Uplatnění odpisů z majetku uvedeného do užívání v roce vzniku by se tak urychlilo.
Zákon o účetnictví pro případ vzniku společnosti v období 3 měsíců před koncem kalendářního roku říká, že účetní období může být i delší než 12 měsíců. To znamená, že společnost vzniklá např. v listopadu 2011 si jako účetní období zvolí rok 2011 a rok 2012, anebo rok 2012 prodloužený o část roku 2011 od vzniku společnosti.
Využije-li společnost svého práva zvolit při svém vzniku účetní období delší než 12 měsíců, doporučuji oznámit tuto skutečnost správci daně, aby neočekával podání daňového přiznání a aby se předešlo v tomto směru pochybnostem – u společnosti vzniklé 15. 11. 2010 by bylo vhodné oznámit volbu účetního období 15. 11. 2010 až 31. 12. 2011 do 1. 4. 2011. Jedná se však o doporučení, nikoliv o zákonnou povinnost.
Právní úprava účetního období v § 3 zákona o účetnictví nepočítá s použitím hospodářského roku od vzniku účetní jednotky. Na hospodářský rok je tedy možné přejít až po 3 měsících od oznámení rozhodnutí použít hospodářský rok (viz kapitola 3.5.3). Společnost vzniklá 15. 6., která by do konce června oznámila rozhodnutí použít hospodářský rok, by jeho počátek mohla stanovit nejdříve na 1. 10. téhož roku. Pokud by tak společnost učinila, byla by doba od vzniku do zahájení hospodářského roku přechodným účetním obdobím, se kterým ZDP výslovně nepočítá (ani jako se zdaňovacím obdobím podle § 17a ZDP, ani jako s obdobím, za které by se podávalo daňové přiznání podle § 38m ZDP). Jako nejvhodnější řešení se jeví hledět na uvedené období jako na období uvedené v § 38m odst. 2 písm. c) ZDP, tj. jako na období předcházející změně zdaňovacího období z kalendářního roku na hospodářský rok.
2.2 NĚKTERÉ ASPEKTY SPOLEČENSKÉ SMLOUVY
Naprosto zásadním dokumentem každé s.r.o., která má alespoň dva společníky, je společenská smlouva. V této kapitole bych rád upozornil na některé situace, které společenská smlouva může upravit odchylně od úpravy dané OBCHZ. Kapitola je přitom zaměřena na ty situace, kdy se případné nároky společníků či jejich dědiců odvíjejí od účetních principů. Těmto otázkám zpravidla nebývá věnována při založení s.r.o. dostatečná pozornost a přitom se jedná o otázky, které lze i u stávajících společností změnou společenské smlouvy upravit jinak.
Povinností každé s.r.o. je vytvářet rezervní fond (viz kapitola 5 – Rezervní fond), a to v době a ve výši určené ve společenské smlouvě. Společenská smlouva by tedy otázku tvorby rezervního fondu měla obsahovat, a to i tehdy, je-li zájem rezervní fond vytvářet jen v minimální zákonné výši (viz kapitola 3.1.1 a 3.1.7).
Základním právem společníka je právo na podíl na zisku (viz kapitola 1.1.2), a to ve výši odpovídající výši jeho obchodního podílu, pokud společenská smlouva neobsahuje odlišnou úpravu. Této skutečnosti mohou společníci využít např. v tom případě, budou-li společníci chtít některému ze společníků přiznat vyšší podíl na zisku – např. tomu společníkovi, který svojí osobní účastí podle shodného názoru ostatních společníků více přispívá k dosahování zisku, než odpovídá jeho kapitálovému vkladu. Společníci pochopitelně mohou tuto situaci řešit i jinak – např. vyšší odměnou vyplácenou společníkovi za práci pro společnost, ale tato cesta může být nevýhodná z hlediska daňové optimalizace (viz kapitola 3.2).
Dalším zásadním právem společníka, které v praxi často nabývá na významu v případě smrti společníka, je právo na vypořádací podíl (viz také kapitola 4.1.1 a kapitola 5 – téma Vypořádací podíl).
S vypořádacím podílem jsou spojeny dvě naprosto zásadní otázky:
– stanovení výše vypořádacího podílu a
– stanovení základny, ze které se vypořádací podíl stanovuje.
Příklad
Společenská smlouva nekonkretizuje výši obchodního podílu společníka, ani v jaké výši se podílí na zisku, ani jakým podílem se stanovuje výše vypořádacího podílu. V jaké výši se společník s vkladem do základního kapitálu 100 000 Kč podílí na zisku, popř. v jaké výši by mu náležel vypořádací podíl, jestliže základní kapitál společnosti činí 200 000 Kč?
Podle § 114 odst. 1 OBCHZ má společník obchodní podíl ve výši 50 %. Proto se ve výši 50 % podílí i na zisku určeném k rozdělení, popř. by mu náležel vypořádací podíl ve výši 50 %. Stejně by se posuzovala situace, kdy by společenská smlouva opakovala úpravu zakotvenou v OBCHZ.
Příklad
Společenská smlouva stanovuje výši obchodního podílu společníka na 70 %, avšak nestanovuje, v jaké výši se společník podílí na zisku, ani jakým podílem se stanovuje výše vypořádacího podílu. V jaké výši se společník s vkladem do základního kapitálu 100 000 Kč podílí na zisku, popř. v jaké výši by mu náležel vypořádací podíl, jestliže základní kapitál společnosti činí 200 000 Kč?
Podle § 114 odst. 1 OBCHZ a společenské smlouvy má společník obchodní podíl ve výši 70 %. Proto se ve výši 70 % podílí i na zisku určeném k rozdělení, popř. by mu náležel vypořádací podíl ve výši 70 %.
Příklad
Společenská smlouva nekonkretizuje výši obchodního podílu společníka, ani jakým podílem se stanovuje výše vypořádacího podílu, avšak stanovuje, že se společník podílí na zisku ve výši 70 %. V jaké výši se společník s vkladem do základního kapitálu 100 000 Kč podílí na zisku, popř. v jaké výši by mu náležel vypořádací podíl, jestliže základní kapitál společnosti činí 200 000 Kč?
Podle § 114 odst. 1 OBCHZ má společník obchodní podíl ve výši 50 %. Proto by mu náležel vypořádací podíl ve výši 50 %, na zisku by se však společník podílel 70 %.
Výše uvedené příklady ukazují, že smluvní volnost je společníkům dána velmi rozmanitá, a to jsme ponechali stranou další otázku, jako např. nárok na podíl na likvidačním zůstatku, jehož výši opět může společenská smlouva stanovit odchylně od výše obchodního podílu (viz kapitola 1.1.2). Úprava společenské smlouvy podle posledního příkladu by přitom byla v praxi zajímavá tam, kde by se chtěl zdůraznit osobní přínos daného společníka, ale kapitálový přínos společníků by se chtěl zohlednit z hlediska výše nároku na vypořádací podíl, popř. z hlediska výše podílu na likvidačním zůstatku, pokud by společenská smlouva výši podílu na likvidačním zůstatku nekonkretizovala jinak.
Podívejme se však na další zásadní otázku spojenou se stanovením výše vypořádacího podílu – z jaké základny budeme vypořádací podíl stanovovat. Pokud by společenská smlouva na tuto situaci nepamatovala, bylo by nutné vycházet z výše vlastního kapitálu k datu zániku účasti společníka, tj. z účetní hodnoty majetku společnosti. Pojem vlastní kapitál a rozdíly oproti pojmu čistý obchodní majetek, který představuje tržní hodnotu majetku společnosti, jsou vysvětleny v kapitole 1.1.4 včetně některých účetních hledisek ovlivňujících výši vlastního kapitálu (např. majetek nabytý z finančního leasingu je v účetnictví oceněn částkou, za kterou byl pořízen až po skončení nájemního vztahu). Jak může být účetní hodnota společnosti vyjádřena v rozvaze vysvětluje kapitola 1.3.
Protože mezi účetní a tržní hodnotou majetku může být velmi podstatný rozdíl, který by společníci chtěli zohlednit při stanovení hodnoty vypláceného podílu na zisku, nabízí OBCHZ společníkům tu možnost, že společenská smlouva stanoví, že vypořádací podíl se bude stanovovat z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce ustanoveného soudem (obdoba s § 59 odst. 3 OBCHZ). Tato varianta bude nepochybně administrativně náročnější, avšak rozhodně spravedlivější – nárok společníka nebude tolik ovlivněn zvoleným účtováním (např. přímým účtováním drobného hmotného majetku do nákladů v okamžiku vydání do spotřeby).
Z hlediska zajištění ekonomických podmínek pro další existenci společnosti je důležité také zvážit, zda nestanovit ve společenské smlouvě splatnost vypořádacího podílu jinak, než stanovuje OBCHZ v § 150 odst. 3 (viz kapitola 5 – téma Vypořádací podíl), popř. zda neumožnit i výplatu vypořádacího podílu v nepeněžní formě (§ 61 odst. 2 OBCHZ).
Závěrem se zmíníme o právní úpravě sídla společnosti podle § 19c občanského zákoníku, které bylo od 31. 12. 2001 do 19. 7. 2009 v § 19c OBČZ definováno jako místo, kde je umístěna správa právnické osoby a kde se s ní může veřejnost stýkat. Od 20. 7. 2009 byla koncepce skutečného sídla opuštěna. Právní úprava sídla společnosti podléhala tomuto vývoji:
• před 1. 1. 2001 bylo sídlo společnosti upraveno jen formálně v § 2 odst. 3 OBCHZ jako adresa zapsaná v obchodním rejstříku,
• od 1. 1. 2001 novelou OBCHZ zákonem č. 370/2000 Sb. bylo skutečným sídlem místo, z něhož je právnická osoba statutárním orgánem řízena,
• od 31. 12. 2001 byla právní úprava přemístěna do § 19c OBČZ a sídlo bylo vymezeno jako místo, kde je umístěna správa právnické osoby a kde se s ní může veřejnost stýkat,
• od 20. 7. 2009 není sídlo v § 19c OBČZ obecně vymezeno a může se tedy jednat i o formální adresu, nesmí však být v bytě, pokud to odporuje povaze právnické osoby nebo rozsahu její činnosti. Každý se může dovolávat skutečného sídla společnosti. Proti tomu, kdo se dovolává zapsaného sídla, nemůže společnost namítat, že má skutečné sídlo jinde.
Náležitosti doložení sídla společnosti při zápisu sídla do obchodního rejstříku řeší § 37 odst. 2 OBCHZ takto:
K nemožnosti výmazu sídla společnosti, kterého by chtěl dosáhnout vlastník nemovitosti bez součinnosti společnosti – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3088/2007.
Poslanecká sněmovna začala v roce 2011 projednávat návrh novely OBCHZ (sněmovní tisk 310), jehož součástí je i novelizace právní úpravy zápisu sídla obchodní společnosti do obchodního rejstříku. Tento návrh vláda předložila s navrhovanou účinností od 1. 7. 2011, projednávání této novely se však zdrželo a její schválení a účinnost lze očekávat nejdříve na podzim 2011. Návrh vypouští požadavek doložení právního důvodu užívání prostor, pokud je tento důvod zjistitelný z informačních systémů veřejné správy. Umístí-li tedy právnická osoba sídlo např. do budovy, kterou vlastní, a vlastnictví je zapsáno v katastru nemovitostí, není důvod, aby dokládala právní důvod užívání. Druhá navrhovaná změna spočívá v doplnění, že právní důvod k užívání sídla zapsaného v obchodním rejstříku musí trvat po celou dobu zápisu. Toto opatření by mělo umožnit vlastníkům, aby se zbavili zápisu sídla nefunkčních společností apod. Podle důvodové zprávy v případě, kdy dojde ke ztrátě právního užívání sídla, by měl soud v okamžiku, kdy se této skutečnosti dozví, vyzvat k doložení právního důvodu užívání eventuálně k přemístění sídla. Pokud by k nápravě nedošlo, mohl by soud podle § 29 odst. 6 OBCHZ nařídit likvidaci.
Uvedený text je ukázkou z knihy:
P. Běhounek: Společnost s ručením omezeným, s. 55–60.
