Trestní zákoník s komentářem

 

§ 209

Podvod

(1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.

(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,

b) spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného,

c) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo

d) způsobí-li takovým činem značnou škodu.

(5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán,

a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo

b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312).

(6) Příprava je trestná.

 

K § 209


[1]

 

Základní skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 naplní ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.

Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Majetková práva jsou chráněna bez ohledu na druh a formu vlastnictví.

Majetkem je souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot.

Cizím majetkem je majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu.

Ustanovení § 209 chrání cizí majetek, tzn. i všechny součásti majetku. Proto tímto trestným činem může být zasažena kterákoliv část majetku konkrétní poškozené osoby.

Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 spočívá v tom, že:

pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije, nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím

vznikne škoda nikoliv nepatrná na cizím majetku a

dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.

Uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností může směřovat vůči poškozenému i vůči jiné osobě.

Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.

Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvědomí-li si omyl jiného až dodatečně, může jít už jen o trestný čin zatajení věci podle § 219.

Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Pachatel může uvádět v omyl konáním (např. předkládáním nekrytých šeků, neoprávněným telefonováním na cizí účet), opomenutím (např. nedáním povinného poučení) i konkludentním jednáním (např. konzumací jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit, jízdou bez jízdenky v prostředku hromadné dopravy).

K uvedení v omyl může dojít lstí nebo sdělením nepravdivé informace (v běžném životě nedochází k ověřování pravdivosti podávaných informací).

V praxi jsou jako trestný čin podvodu kvalifikovány případy, kdy různé osoby (drobní podnikatelé nebo osoby, které se za podnikatele vydávají) za pomoci padělaných dokladů (např. výpisů z obchodního rejstříku, živnostenských listů či potvrzení o registraci plátců daně z přidané hodnoty) od různých výrobců či dodavatelů vylákají zboží, za něž chtějí následně zaplatit na základě faktury. Zboží však nezaplatí a rozprodají a získané peníze pak použijí pro svoji potřebu. Tito pachatelé neměli v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponovali potřebnými finančními prostředky, nebo byli zadluženi.

Trestný čin podvodu podle § 209 může pachatel spáchat i tak, že vystupuje jako zprostředkovatel úvěru a slibuje podnikatelům zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité peněžní částky (provize), přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistí ani neposkytne, protože mu šlo jen o vylákání peněz.

Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu.

Uvést někoho v omyl či využít něčího omylu lze i prostřednictvím technického zařízení ve smyslu § 120 (TR NS 3/2004 – T 668.), tedy provedením zásahu do počítačových informací nebo dat, zásahu do programového vybavení počítače nebo provedením jiné operace na počítači, zásahu do elektronického nebo jiného technického zařízení, včetně zásahu do předmětů sloužících k ovládání takového zařízení, anebo využitím takové operace či takového zásahu provedeného jiným.

Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo podstatné pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou (R 47/2002, R 36/2006). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem. Proto zde není třeba prokazovat, že si druhá strana mohla podstatné skutečnosti zjistit a pokud by je znala, nejednala by tak, jak v daném případě jednala.

Nezbytná je příčinná souvislost mezi omylem a majetkovou dispozicí podváděného. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jediným. Jde vlastně o příčinný vztah, který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (R 5/2002 – I.). O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil.

O podvod nejde, jestliže vyvolání nebo využití omylu (neznalosti podstatných skutečností) u podváděné osoby slouží jen k získání nebo usnadnění přístupu k věcem, kterých se pak pachatel již sám zmocní (pachatel předstírá, že je policistou, úředníkem zdravotní pojišťovny, revizním technikem, opravářem apod., aby získal přístup do bytu poškozeného, kde pak v nestřeženém okamžiku odcizí peníze nebo jiné cenné věci). V takovém případě jde při splnění dalších zákonných předpokladů o krádež podle § 205, neboť rozdíl mezi krádeží a podvodem tu záleží v tom, že při krádeži si pachatel vezme věc sám, zatímco u podvodu mu podvedená osoba věc sama vydá. O podvod nejde ani v tom případě, pokud podvodné jednání směřuje jen k zakrývání již dříve vzniklé škody (např. pokladní v prodejně krátí tržby a škodu zakrývá zásahem do účetních dokladů o prodeji zboží), neboť zastírací jednání je zde součástí základního trestného činu (např. zpronevěry podle § 206).

Podvod je trestným činem, pokud je jednáním popsaným v § 209 odst. 1 způsobena na cizím majetku škoda nikoliv nepatrná, nejméně 5 000 Kč. V případě nižší škody lze posuzovat jednání pachatele jako přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) PřesZ.

Při závěru o výši škody způsobené na cizím majetku trestným činem podle § 209 odst. 1 spáchaným vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věcí, a nikoliv z výše dohodnuté částky (R 42/1990 – I.).

Vznikla-li škoda podvodným vylákáním půjčky, není podstatné, zda závazek byl zajištěn některým zajišťovacím institutem (ručením, zástavním právem apod.), z něhož mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky v důsledku nevrácení půjčených peněz (R 9/2005). Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (R 32/2004).

Škodou na cizím majetku nejsou majetkové sankce ukládané pachateli, které jsou právním následkem jeho protiprávního jednání, např. pokuta za tzv. černou jízdu hromadným dopravním prostředkem. Nezaplacené jízdné však škodou je a využití dopravní služby bez zaplacení jízdného (podvodné zkrácení jízdného) je při splnění dalších podmínek správně kvalifikováno jako podvod podle § 209 (R 15/1987 (s. 71 a 72) a R 46/1981).

Obohacením sebe nebo jiného je neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo jiné osoby, buď jeho rozšířením, nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Obohacení může být menší i větší než způsobená škoda.

Zákonný znak „obohacení jiného“ uvedený v § 209 odst. 1 je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem jiného nutno rozumět jen osobu nebo osoby odlišné od pachatele. Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v ustanovení postihujícím podvodné jednání totiž nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu. Proto je tento znak naplněn i u blíže nespecifikované osoby, jakou je i zákazník (R 18/1991).

Nejde o podvod, pokud někdo vylákal majetkové plnění, na něž měl právní nárok. To znamená, že podvodu se nedopouští věřitel, který vyláká zaplacení své splatné pohledávky od dlužníka, který se vyhýbal zaplacení. O podvod se nejedná ani v případě, že obohacení již nastalo jinou majetkovou trestnou činností a podvodné jednání směřuje jen k jeho zakrytí. Zastírací jednání samotného pachatele je součástí základního majetkového deliktu, a proto již není samostatně trestné.

Pokud pachatel trestným činem podvodu podle § 209 získá věc (např. automobil na základě padělaného výpisu ze svého účtu o zaplacení kupní ceny) a takovou věc dále převede na jinou osobu (např. uvedený automobil dále prodá), je třeba toto další jednání považovat za součást původního podvodného jednání, jímž došlo k obohacení pachatele.

Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Po subjektivní stránce je třeba ke spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 úmyslného zavinění.

Pachatelem může být zásadně kterákoliv fyzická osoba, která vyvolala nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku dispozice oklamané osoby došlo ke škodě na cizím majetku a obohacení pachatele nebo jiné osoby.

 

[2]

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 2 naplní ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Zde je upravena recidiva jako zvlášť přitěžující okolnost.

Pokud byl pachatel za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, půjde o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 2.

 

[3]

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 3 naplní ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu, tj. nejméně 50 000 Kč, a to z nedbalosti. Tato větší škoda způsobená z nedbalosti musí být v příčinné souvislosti s podvodným jednáním pachatele.

 

[4]

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 naplní ten, kdo spáchá čin uvedený v odst. 1 způsobem uvedeným pod písm. a) až d):

Ad písm. a) Spáchá tento čin jako člen organizované skupiny.
Ke spáchání činu členem organizované skupiny srov. komentář k § 152 odst. 2.

Ad písm. b) Spáchá takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.
Ke spáchání činu osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, srovnej komentář k § 206 odst. 4.

Ad písm. c) Spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
K této okolnosti srov. komentář k § 205 odst. 4.

Ad písm. d) Způsobí takovým činem značnou škodu, tj. 500 000 Kč, a to z nedbalosti.

 

[5]

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 naplní ten, kdo spáchá čin uvedený v odst. 1 způsobem uvedeným pod písm. a) nebo b):

Ad písm. a) Způsobí škodu velkého rozsahu, tj. ve výši nejméně 5 000 000 Kč, a to z nedbalosti.

Ad písm. b) Spáchá takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312).
Zde není rozhodné, zda takový zvlášť závažný zločin vlastizrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312) byl skutečně spáchán. Postačí, že zůstalo jen u úmyslu a umožňovaný nebo usnadňovaný zvlášť závažný zločin vlastizrady, teroristického útoku nebo teroru nedosáhl ani stadia přípravy.

 

[6]

Příprava k trestnému činu podvodu podle § 209 odst. 5 je trestná, a to podle stejné trestní sazby jako u toho zvlášť závažného zločinu, ke kterému směřovala (§ 20 odst. 2).

 

Judikatura

 

R 5/1967

Vylákání náhrady od České národní banky za úmyslně poškozené peníze nepravdivým předstíráním, že k poškození došlo neúmyslně, má charakter dokonaného trestného činu podvodu podle § 209.

 

R 15/1969

Skutečnost, že obviněný nevrátí půjčené částky peněz v termínu, který slíbil, není sama o sobě dostatečným důkazem pro zjištění, že při půjče uvedl věřitele v omyl.

 

R 57/1978 – I.

Jestliže pachatel měl v úmyslu nezaplatit útratu v pohostinství již v době konzumace, dopustil se trestného činu podvodu.

 

R 26/1985 – II.

Jestliže znalec ve svém posudku některé položky nadhodnotil úmyslně a jiné pouze z nedbalosti, nelze mu v rámci těžšího následku u úmyslného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d), popř. odst. 5 písm. a) přičítat položky nadhodnocené z nedbalosti, neboť škoda takto vzniklá byla způsobena jiným jednáním a není v příčinné souvislosti s jeho úmyslným jednáním.

 

R 42/1990 – I.

Při závěru o výši škody způsobené na cizím majetku trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 TrZ spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věcí, a nikoliv z výše dohodnuté částky.

 

R 5/2002 – I.

Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinné souvislosti mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby.
Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.

 

R 16/2002

Jednání pachatele spočívající v tom, že neoprávněně zasáhne do technického zařízení výherního hracího přístroje náležícího jiné osobě v úmyslu uskutečnit na tomto přístroji hru bez vsazení k tomu potřebné finanční částky, může být posuzováno jako trestný čin podvodu podle § 209, uskuteční-li sám takto hru, kterou způsobí škodu nikoliv nepatrnou, popř. i ve spolupachatelství (§ 23) s další osobou, která za těchto okolností hru na tomto přístroji uskuteční. Ke vzniku škody na cizím majetku dochází již uskutečněním takové hry, přičemž pro stanovení její výše je třeba vycházet z finanční částky potřebné ke hře, kterou pachatel (popř. spolupachatel) bez zaplacení uskutečnil, zvýšené o případnou výhru z takové hry.

 

R 32/2004 – II.

Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody.

 

R 22/2008

Jestliže si pachatel přisvojil peníze, které mu byly omylem zaslány na bankovní účet, s nímž disponoval, pak pro rozlišení, zda tím spáchal trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 (s využitím omylu jiného), nebo trestný čin zatajení věci podle § 219 odst. 1 (tj. věci, která se dostala do moci pachatele omylem), je rozhodující, zda pachatel věděl o omylu jiné osoby v době, kdy se peníze dostaly do jeho moci, tj. když se skutečně dozvěděl o takové platbě na bankovní účet (např. na základě výpisu z účtu). Věděl-li pachatel již v této době, že jde o peníze, které mu byly zaslány omylem, může spáchat jen trestný čin podvodu, nikoliv trestný čin zatajení věci.

 

N 5/2001 – T 141.

Skutečnost, že obviněnému nebyl prokázán úmysl ponechat si pro sebe peníze vybrané od klientů cestovní kanceláře, ještě neznamená, že zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 nebyly jednáním obviněného naplněny. O podvod může jít za situace, kdy si obviněný peníze vybrané od klientů cestovní kanceláře sice neponechal pro svou osobní potřebu a jeho úmysl k tomu ani nesměřoval, ale úmyslným jednáním obviněného byla obohacena cestovní kancelář, která použila vybrané peníze na úhradu svých provozních výdajů. Z hlediska obviněného šlo tedy o obohacení jiného poté, co byli klienti  uvedeni v omyl, jestliže za stavu insolvence cestovní kanceláře, z něhož byla zjevná nemožnost uskutečnit inzerované zájezdy, obviněný nechal tyto zájezdy prodávat, resp. vybírat na jejich úhradu zálohy od klientů.

 

TR NS 3/2004 – T 668.

Využít něčího omylu ve smyslu § 209 odst. 1 může pachatel i za situace, kdy jiná osoba jednající v omylu učiní zásah do programového vybavení počítače nebo provede jinou operaci na počítači či zásah do elektronického nebo jiného technického zařízení (srov. § 120), přičemž kdyby tato osoba o svém omylu věděla, učinila by takové úkony, aby technické zařízení provedlo odlišnou operaci nebo aby příslušnou operaci (např. bezhotovostní převod peněz mezi bankovními účty) neprovedlo vůbec. Pachatel tedy může spáchat trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 prostřednictvím uvedeného technického zařízení, a  to tím, že využije omylu jiné osoby, a nikoliv omylu technického zařízení.

 

TR NS 7/2004 – T 707.

Trestný čin podvodu podle § 209 spáchaný vylákáním úvěru v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná (nebo i vyšší) jako výše poskytnutého úvěru. Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Tyto závěry platí obdobně i tehdy, jestliže byl podvodně vylákán úvěr za použití jiných zajišťovacích institutů (např. ručení atd.).

 

ÚS 58/2002-n.

Klíčovým je prokázání úmyslu pachatele při naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209. Ústavní soud si je vědom toho, že dokazování v tomto směru bývá často náročné, nicméně při zákonné konstrukci trestného činu podvodu nelze než trvat také na nepochybném prokázání právě i subjektivní stránky trestného činu. Jinak řečeno, je nezbytné trvat na důsledném uplatňování odpovědnosti za zavinění, když tato zásada je jednou ze stěžejních zásad, na kterých je vůbec vystavěna definice trestného činu (§ 13 odst. 2, podle něhož „k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti“). K naplnění trestní odpovědnosti za následek totiž nestačí jej pouze způsobit, ale je nutno jej také zavinit (nález ze dne 2. května 2002 sp. zn. III. ÚS 575/01, uveřejněn pod č. 58 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

 

R 5/1967

Institut neúčinnosti doručení (§ 50d o. s. ř.) je třeba chápat jako nástroj pro řešení mimořádných situací, v jejichž důsledku se účastník řízení neměl možnost seznámit s obsahem doručované písemnosti. Aplikace tohoto institutu přitom může vést ke zvrácení zásadních důsledků doručení soudního rozhodnutí.

 

 

Literatura

JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 1. vyd. Praha: Leges, 2009, s. 595 an. • NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010. II. Zvláštní část, s. 182 an. • PÁCAL, J.; HANDLA, J. K trestnému činu podvodu podle § 209 TrZ. Právní zpravodaj, 2004, 11, s. 15. • RAČOK, M. K možnosti spáchání trestného činu podvodu podáním nepravdivého návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Bulletin advokacie, 2008, 11, s. 25. • SOUKUP, P. Způsobení škody u podvodu a jeho zvláštních druhů. Trestní právo, 2007, 4, s. 16. • ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1850 an.

 

Uvedené texty jsou ukázkami z knihy:

P. Vantuch: Trestní zákoník s komentářem, s. 740–748.