Dotazy předplatitelů časopisů

Z ustanovení § 73 odst. 5 zákona o DPH vyplývá, že pokud doklad neobsahuje pro prokázání nároku na odpočet daně všechny předepsané náležitosti daňového dokladu, lze nárok na odpočet daně prokázat jiným způsobem. Tím se rozumí i situace, kdy doklad obsahuje některou z předepsaných náležitostí chybně.

Z Pokynů k vyplnění kontrolního hlášení pro řádek kontrolního hlášení A2 vyplývá, že plátce vyplňuje daňové identifikační číslo dodavatele z jiného členského státu. V případě, že dodavatel z jiného členského státu daňové identifikační číslo nemá, zůstává pole „Identifikace dodavatele“ prázdné.

Z ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) zákona o DPH vyplývá, že při odpočtu daně, kterou plátce uplatnil při pořízení zboží z jiného členského státu, je podmínkou přiznat daň a mít daňový doklad. Pokud plátce daňový doklad nemá, lze nárok na odpočet daně prokázat jiným způsobem. Z uvedeného vyplývá, že pokud plátce pořídil zboží z jiného členského státu a přiznal daň, má nárok na odpočet daně. Pokud daňový doklad neobsahuje daňové identifikační číslo dodavatele (nebo je daňové identifikační číslo chybné), prokáže plátce nárok na odpočet daně jiným způsobem.

V kontrolním hlášení může ponechat pole „Identifikace dodavatele“ prázdné.

Podle ustanovení § 35c odst. 1. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) náleží poplatníkovi daňové zvýhodnění na vyživované dítě, které s ním žije ve společně hospodařící domácnosti. Společně hospodařící domácnost upravuje ZDP v § 21c odst. 4 jako společenství fyzických osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Za vyživované dítě, se pak podle §35c odst. 6 považuje mimo jiné dítě vlastní. Pokud tedy zaměstnankyně žije ve společné domácnosti s vlastním dítětem, splňuje podmínky pro přiznání daňového zvýhodnění.

Průkazy, kterými je zaměstnanec zaměstnavateli svůj nárok povinen prokázat, upravuje ustanovení § 38l odst. 3 ZDP. Doklad prokazující existenci společné domácnosti mezi těmito průkazy není. Rodič, který pečuje o dítě ve společné domácnosti sám, dokládá doklad o totožnosti dítěte, případně potvrzení školy o studiu. Společnou domácnost pouze prohlašuje v Prohlášení.

V případě, že zaměstnankyně v minulosti předložila zaměstnavateli doklad, rozhodnutí soudu, ze kterého vyplývalo, že s dítětem ve společné domácnosti žít nemůže, protože bylo svěřeno do péče otce, měla by nyní na podporu svého tvrzení předložit jiný doklad, se stejnou právní validitou, který její současné tvrzení doloží, tedy soudem schválenou dohodu rodičů. Účelem této dohody není jen doložit nárok na daňové zvýhodnění, ale je třeba si uvědomit, že bez ní, má rodič, kterému děti svěřeny nebyly, stále povinnost platit k rukám soudem určeného pečujícího rodiče výživné.

Nicméně podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), je pro správu daní rozhodný skutečný stav. Skutečný stav může doložit i potvrzení otce, že dítě žije v domácnosti s matkou (popřípadě jejich společná dohoda o změně péče o dítě), doplněné potvrzením zaměstnavatele o tom, že otec daňové zvýhodnění neuplatňuje. Je však třeba zachovat jistou obezřetnost, je v zájmu rodičů, mít uvedenou dohodu schválenou soudem, a proto by měla zaměstnankyně uvést důvody, proč tomu tak není. V praxi se totiž stává, že ve skutečnosti ke změně péče o děti nedochází a rodiče pouze tuto skutečnost tvrdí, protože pečující rodič např. z důvodu nedostatečné výše příjmů nemůže daňové zvýhodnění uplatnit.

Lze tedy shrnout, že zákon o daních z příjmů v § 38l žádný doklad prokazující skutečnost, komu z rodičů bylo dítě svěřeno do péče, nepožaduje. Pokud zaměstnavatel, který zálohy na daň a daň sráží a odvádí pod svou majetkovou odpovědností, tyto doklady pro svou jistotu vyžaduje, je na něm a na konkrétní situaci, jakou důkazní hodnotu příslušnému dokladu přizná. Případné vysvětlení zaměstnance, které určitý doklad doprovází, je vhodné mít zaznamenáno písemně.

Na základě § 24 odst. 2 písm. zi) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), jsou úroky placené fyzické osobě, která není účetní jednotkou, daňově účinné až v momentě zaplacení. Pokud se jedná zároveň o spojenou osobu, je nutné ještě provést testy nízké kapitalizace (§ 25 odst. 1 písm. w) ZDP) a posouzení zásady obvyklých cen (§ 23 odst. 7 ZDP).

Z informací uvedených v dotazu vyplývá:

a) Zásadu obvyklých cen není možné posoudit. K tomu by bylo nutné porovnání výše smluvního úroku s výší úroku, který by dlužník platil za stejných podmínek nespojenému věřiteli. Toto posouzení však nebylo předmětem dotazu.

b) Test nízké kapitalizace (pokud je tento úvěrový finanční nástroj jediným, který má dlužník vůči spojené osobě) je v pořádku, neboť čtyřnásobek vlastního kapitálu je vyšší než průměrná denní výše hodnoty úvěrového finančního nástroje (jistiny) vůči spojené osobě.

c) Pokud je věřitelem fyzická osoba, která není účetní jednotkou (to nelze z dotazu poznat), je pro daňovou účinnost úroku u dlužníka nutné jeho zaplacení do konce zdaňovacího období. Pokud se tak nestalo, jedná se o daňově neúčinný náklad, který bude vyloučen na ř. 40 daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob. Po zaplacení v následujícím období úrok mimoúčetně sníží základ daně toho období, kdy byl zaplacen, a to na ř. 111 daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob.

Pro posouzení úrovně obvyklých cen je třeba zjistit, jaká by byla úroková míra při stejně vysoké zápůjčce (úvěru) při stejné době splatnosti se stejným typem ručení, pokud by byla tato transakce uzavřena s nespojenou osobou (například bankou, u které má dlužník uloženy finanční prostředky). Na závadu daňové účinnosti by byla vyšší než obvyklá úroková míra. Rozdíl by byl považován za daňově neúčinný náklad. Při dodržení zásady obvyklých cen bude úrok daňově účinný.

Test nízké kapitalizace se na daný úrok vztahuje a ze znění dotazu lze usoudit na to, že podmínky daňové účinnosti jsou splněné (viz první část odpovědi pod písm. b)). Test na zaplacení se na daňovou účinnost úroku nevztahuje, neboť věřitelem je právnická osoba.

Výpočet dovolené do konce roku 2020 se diametrálně liší od jejího výpočtu od 1. 1. 2021. Změna koncepce dovolené byla s účinností ode dne 1. lednu 2021 provedena novelou zákoníku práce, a to zákonem č. 285/2020 Sb. Podle přechodného ustanovení uvedeného v článku II bodě 2 platí, že právo na dovolenou, které vzniklo do konce roku 2020, jakož i její čerpání, i když k němu dojde po 31. 12. 2020, se řídí právní úpravou dovolené účinnou do 31. 12. 2020. Podle právní úpravy účinné do konce roku 2020 platilo, že délka dovolené byla určena počtem „pracovních dní dovolené“ bez ohledu na délku směn na tyto dny připadající. Tak probíhalo i její čerpání. Teprve od 1. ledna 2021 se dovolená určuje „v hodinách“; to platí i pro její čerpání.

Poněvadž se dotaz týká dovolené, na níž zaměstnankyni vzniklo právo před 1. lednem 2021, je třeba i pro její čerpání v roce 2021 použít pravidla platná v roce 2020 – tedy zaměstnankyně má právo v roce 2021 čerpat 8 dní převedené „staré dovolené“, opět bez ohledu na to, zda původně se jednalo o 8 dní, na něž připadaly směny po 11,25 hodin a nyní v roce 2021 při jejich čerpání připadají na tyto dny směny po 8 hodinách.
Jak už bylo výše uvedeno, délka směn v původní úpravě nehrála žádnou roli při čerpání dovolené; tato délka se promítla pouze v náhradě mzdy (platu) za dovolenou, pokud pro zaměstnance s nerovnoměrným rozvržením týdenní pracovní doby zaměstnavatel nepoužil výjimky (tehdy upravené v § 222 zákoníku práce – dále jen „ZP“), spočívající v tom, že v těchto případech bylo možno pro náhradu mzdy (platu) za dovolenou použít průměrnou délku směny. Na počet dní dovolené ani tato dřívější výjimka neměla žádný vliv.

Navíc, k přepočtu dovolené podle § 213 odst. 5 ZP ve znění do 31. 12. 2020 nebo v § 212 odst. 4 ZP ve znění od 1. 1. 2021 z důvodu změn rozvržení týdenní pracovní doby, docházelo jen, pokud změna nastala v průběhu téhož kalendářního roku a týkala se zásadně pouze dovolené, na kterou vzniklo právo v tomtéž kalendářním roce. Nelze jí tedy provádět dodatečně, když změna podmínek nastala v jiném kalendářním roce než v tom, v němž vzniklo zaměstnankyni právo na tuto dovolenou.

Z výše uvedeného tedy jasně vyplývá, že zaměstnankyni přísluší k čerpání převedená dovolená z roku 2020 v počtu pouze 8 dní (i když na ně připadají osmihodinové směny). Nelze se dovolávat „hodinového přepočtu na dny“, jestliže – jak uvedeno výše – nehrály hodiny (resp. délka směn v hodinách) pro dovolenou do konce roku 2020 žádnou roli. Zaměstnankyni do roku 2021 nepřešlo z předchozího kal. roku právo na 90 hodin dovolené (11,25 × 8), nýbrž na 8 pracovních dnů dovolené, za něž bude náhrada mzdy (platu) za dovolenou poskytnuta ve výši odpovídající průměrnému výdělku za počet rozvržených hodin připadajících na čerpání právě těchto konkrétních 8 dnů dovolené.

Počty hodin dovolené jsou relevantní teprve ve vztahu k dovolené, na níž vzniká právo ode dne 1. ledna 2021.

Karanténa a dočasná pracovní neschopnost (dále jen „DPN“) jsou dvě sociální události, které se posuzují samostatně. Karanténa se nařizuje osobě jen z důvodu, že přišla do styku s osobou nakaženou závažnou infekční nemocí, tedy osobě v podstatě zdravé, schopné vykonávat zaměstnání. Karanténa se vždy potvrzovala na tiskopise „Potvrzení o nařízení karantény“, nikoliv na rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. S ohledem na velký počet nařizovaných karantén z důvodu výskytu infekčního onemocnění covidem bylo povoleno využít pro potvrzení karantény tiskopisu eNeschopenky s tím, že na ní bude uvedeno slovo „karanténa“, aby se tento tiskopis využitý pro karanténu odlišil od rozhodnutí o DPN. Jestliže karanténa skončila 17. 1. a na ni navazovalo rozhodnutí o DPN, protože zaměstnanec onemocněl, tak skutečně náleží náhrada mzdy za prvních 14 dnů od zaměstnavatele jak u karantény, tak u DPN. V případě, že by zaměstnanec byl od 18. 1. uznán DPN z důvodu onemocnění covidem, musela mu být zároveň nařízena izolace. Musel nadále dodržovat obdobné podmínky jako při karanténě, aby se zabránilo přenosu tohoto onemocnění na další osoby. Podle zákona o nemocenském pojištění se izolace považuje za karanténu. To znamená, že karanténa pokračuje i po 17. 1., od 18. 1. trvá jak karanténa, tak DPN. Zákon o nemocenském pojištění na takovou situaci pamatuje v § 48 odst. 2 tak, že až do skončení karantény se poskytuje nemocenské, a tedy i náhrada mzdy z karantény, a poté nemocenské z DPN. V tomto případě by zaměstnavatel poskytoval náhradu mzdy jen za prvních 14 dnů karantény (do 17. 1.), za dalších 14 dnů by náleželo nemocenské z karantény, a pokud by DPN trvala i po 31. 1., tak od 1. 2. by náleželo nemocenské z DPN. Zodpověděla: Ing. Marta Ženíšková

Exekuce srážkami ze mzdy postihuje pouze mzdu a další obdobné příjmy povinného uvedené výslovně v § 299 občanského soudního řádu. Nároky (pohledávky) daňového charakteru, jež vznikají povinnému vůči jeho plátci mzdy, v tomto ustanovení uvedeny nejsou, takže je touto exekucí vůbec nelze postihnout. Přeplatek z ročního zúčtování daně tudíž rozhodně není postižitelný exekucí srážkami ze mzdy.
Lze též podpůrně poukázat na ustanovení § 277 občanského soudního řádu, které stanoví, že se exekuční srážky ze mzdy provádějí z čisté mzdy povinného, jež se vypočítává z hrubé mzdy zaměstnance, od níž se odečte záloha na daň z příjmů fyzických osob srážená z příjmů ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Toto zákonné ustanovení tak fakticky vylučuje připočítávání přeplatku z ročního zúčtování daně či jiných daňových nároků k čisté mzdě povinného pro účely výpočtu výše srážek ze mzdy.
Ostatní pohledávky povinného vůči plátci mzdy neuvedené v § 299 občanského soudního řádu lze teoreticky postihnout odlišným exekučním způsobem, a to exekucí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 a násl. občanského soudního řádu, pokud to u konkrétních pohledávek eventuálně nevylučují právní předpisy či specifická povaha těchto pohledávek.
Donedávna byly takto úspěšně postihovány měsíční daňové bonusy i přeplatky z ročního zúčtování daně. V důsledku novelizace § 317 občanského soudního řádu jsou však od 24. 4. 2020 měsíční daňové bonusy zcela vyloučeny z exekuce, takže je již v současnosti nelze postihnout ani exekucí přikázáním jiné peněžité pohledávky. Přeplatky z ročního zúčtování daně podléhají exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky i nadále, ale jen v omezeném rozsahu – jen ve výši přesahující případný nárok povinného na dosud nevyplacený daňový bonus (tzv. rozdíl na daňovém bonusu), jenž nově žádné exekuci nepodléhá. Případný přeplatek z ročního zúčtování daně (snížený o rozdíl na daňovém bonusu) je tedy možné postihnout jedině prostřednictvím exekučního příkazu přikázáním jiné peněžité pohledávky, v němž bude postihovaný nárok (tj. přeplatek z ročního zúčtování daně) výslovně označen. Tento exekuční příkaz musí být zaměstnavateli doručen až po podepsání příslušné žádosti zaměstnance o provedení ročního zúčtování daně a bude se vztahovat vždy pouze na zúčtování daně prováděné v daném kalendářním roce.
Obavy tazatele ze žalob či pokut je přehnané. V případě exekuce srážkami ze mzdy může oprávněný z exekuce, popř. soudní exekutor v postavení věřitele z exekuce, podat vůči plátci mzdy žalobu podle § 292 občanského soudního řádu z důvodu chybného provádění srážek ze mzdy. Ohledně přeplatku z ročního zúčtování daně by s ní však byl vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jednoznačně neúspěšný. V případě exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky může podat vůči plátci mzdy obdobnou žalobu (známou jako tzv. poddlužnická žaloba) podle § 315 občanského soudního řádu. Nebude však úspěšný, pokud mj. v exekučním příkazu neoznačil přikázanou pohledávku, domáhal se jím dosud neexistující přikázané pohledávky, anebo se domáhal části přikázané pohledávky z exekuce vyloučené. Výskyt takových žalob je v praxi zcela výjimečný. Za nesprávnou realizaci obou způsobů exekuce pak nelze uložit žádné pokuty; ty se ukládají pouze za neplnění stanovených oznamovacích povinností.
V podrobnostech lze odkázat na publikaci Breburda, J.: Exekuce srážkami ze mzdy 2021, ANAG, 2021.

Při vystavení insolvenčního opravného daňového dokladu je třeba si uvědomit, že jeho vystavením sice „nárokujete vratku DPH“, ale rozhodně nesnižujete hodnotu pohledávky přihlášenou do insolvence. Proto o základu daně z opravného daňového dokladu nemůže být vůbec účtováno. Z toho důvodu se ani nebude měnit výše zákonné opravné položky, pokud jste ji k pohledávce přihlášené do insolvence vytvořili.

Účetnictví zachytí pouze částku daně z přidané hodnoty, která je v daňovém přiznání nárokována, a to souvztažností 343/648. Výnos na účtu 648 bude výnosem zdanitelným, který vstoupí do základu daně z příjmů.

V případě obdržení úhrady části hodnoty pohledávky přihlášené do insolvence bude vystaven opět opravný daňový doklad, ale s opačným efektem, kdy z obdržené částky vypočtete hodnotu DPH a tu správci daně naopak odvedete. Hodnotu vyplacené částky od insolvenčního správce zaúčtujete jako snížení hodnoty pohledávky (221/311) a v poměrné výši zrušíte zákonnou opravnou položku (391/558). Hodnotu DPH, kterou je třeba na základě insolvenčního opravného dokladu odvést, zaúčtujete souvztažností 538/343. Náklad na účtu 538 je daňově účinný.

V okamžiku ukončení insolvenčního řízení pravděpodobně nebude celá hodnota pohledávky uhrazena. Zbylá část nezaplacené pohledávky bude odepsána souvztažností 546/311 a následně dojde ke zrušení zbylé části zákonné opravné položky. Tento odpis již není provázen žádnou daňovou povinností ohledně DPH či možností odpočtu DPH.

Od 1. 1. 1996, tedy ode dne platnosti zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se hodnotí doba důchodového pojištění až ode dne vzniku účasti na nemocenském pojištění. Účast na nemocenském pojištění podle ust. § 10 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vzniká zaměstnanci dnem, ve kterém začal vykonávat práci pro zaměstnavatele.

Evidenční list se podle ust. § 38 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění zákona o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 582/1991 Sb.), vede od 1. ledna kalendářního roku nebo ode dne vzniku účasti občana na důchodovém pojištění, vznikla-li tato účast po 1. lednu, v daném případě tedy 4. 5. 2020, tedy tak, jak jste Vašemu zaměstnanci vyhotovili evidenční list i odpověděli.

V případě, že Vám i po této odpovědi zaměstnanec odmítne podepsat kopii evidenčního listu, ponechte ve své evidenci jeho nepodepsaný evidenční list spolu s jeho písemným vyjádřením, nebo ať tuto skutečnost uvede na kopii daného evidenčního listu. Tento evidenční list bych ponechala ve své evidenci po dobu delší, než ukládá ust. § 35a odst. 4 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb.

Pokud byla zaměstnanci poskytnuta odpověď z našeho call centra, cituji z Vašeho dotazu: „že je vše pouze otázkou výkladu příslušných předpisů a že záleží na zaměstnavateli, který termín uvede jako počátek pojištění“, jedná se bohužel o chybnou odpověď. Jak byl dotaz Vašeho zaměstnance přesně položen, se mi nepodařilo zjistit.

Z výše uvedeného vyplývá, že nezáleží na výkladu předpisů, ani na zaměstnavateli, jaký termín uvede jako počátek pojištění, ale pouze na dodržování výše citovaného ustanovení zákona o nemocenském pojištění, které musíme dodržet my i zaměstnavatelé.

ad 1) Co se týká přihlašování resp. odhlašování členů komisí a výborů jako zaměstnanců, postupuje se podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. i) zákona č. 48/1997 Sb. Osoba se jako zaměstnanec přihlašuje dnem nástupu do funkce a odhlašuje dnem skončení výkonu funkce.

ad 2) V podstatě platí to, co je uvedeno v předcházejícím bodě.

ad 3) Pokud má člen komise u vás ještě hlavní pracovní poměr, pak je z dřívější doby přihlášen jako zaměstnanec. Jestliže v době trvání zaměstnání je ještě navíc členem výboru či komise, pak další oznámení z titulu výkonu této činnosti (jako zaměstnání) neprovádíte. K příjmu z hlavního pracovního poměru vždy připočítáte zúčtovanou odměnu, a to v tom kalendářním měsíci, za který je vyplacena. Připočítává se každá částka odměny, tj. i nižší než 3 500 Kč.

Pokud je odměna nižší než minimální mzda, musíte mít k dispozici doklad, který vás opravňuje k odvodu pojistného z částky nižší než minimální vyměřovací základ, například doklad o odvodu pojistného alespoň z minima jiným zaměstnavatelem. Pro tento účel také můžete mít čestné prohlášení, že si dotyčná osoba jako OSVČ hradí alespoň minimální zálohy, nebo doklad o skutečnosti, že zaměstnanec patří mezi osoby, pro které neplatí minimální vyměřovací základ dle § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb.

Prodloužení výpovědní doby vztahuje ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce pouze na případy ochranné doby. K tomu dochází pouze tehdy, pokud dal výpověď z pracovního poměru zaměstnavatel. Na případy, kdy pracovní poměr rozváže výpovědí sám zaměstnanec, výše uvedené ustanovení vůbec nedopadá, a dočasná pracovní neschopnost nemá na běh výpovědní doby žádný vliv. Pracovní poměr tedy skončí uplynutím výpovědní doby 31. 3. 2021.

Pracovní poměr u příslušných orgánů tedy můžete ukončit ke dni 31. 3. 2021 bez ohledu na probíhající nemoc zaměstnankyně. Po skončení pracovního poměru bude zaměstnankyni až do skončení neschopenky nebo do uplynutí podpůrčí doby náležet nemocenské z nemocenského pojištění, které bude vyplácet příslušná správa sociálního zabezpečení. S ohledem na to, že vše uvedené vychází přímo ze zákona, jehož výklad je v tomto ohledu nesporný, tak žádné smluvní ošetření potřeba není. Dostatečným podkladem je výpověď doručená zaměstnankyní, u níž vycházím z toho, že byla doručena jako podepsaný originál, tj. platně.